In heaven, everything is fine...

„The only real voyage of discovery consists not in seeking new landscapes, but in having new eyes."

Ukrajina

DEN PRVNÍ

aneb realita a imaginace

Datum: 16.7.2010

Čas: 07:30 – 02.45


Po čtrnácti dnech nevstávám časně do nového dne otrávená z následujících osmi pracovních hodin, nýbrž lehce nervózní z vidiny cesty, do níž jsem vkládala poslední rok veškeré své naděje a na níž jsem směřovala plány. Očekávání? Poznat neznámé – neznámé lidi a snad i jejich mentalitu, neznámou zemi, která mě neuvěřitelně láká, neznámá místa, jež třeba již nikdy nebudu moct navštívit a také tak trochu uniknout stereotypu a zmatku všedních dní (zvláště těch posledních, předodjezdových). Jako obvykle přesný nás na čas vysazuje na pražské Florenci žlutý autobus a nám zbývá hodina času do odjezdu směr Žitomir. Po poradě jdeme dokoupit ještě jednou plynovou bombu (ve snaze zamezit značně děsivé možnosti, že bychom se kdesi daleko v horách ocitli bez ranní kávy) a několik plechovek českého piva jakožto lehce neoriginální suvenýry místním.

 

Po příchodu na příslušnou zastávku zažijeme menší překvapení, když zjistíme, že s našimi řidiči i spolucestujícími se budeme dorozumívat česky jen těžko, a tak začínám ze všech koutů hlavy lovit a oprašovat alespoň nějaké ruské fráze. Spolucestujícím mi má být na následujících 22 hodin (velmi záhy se udaná doba příjezdu začne až děsivě posouvat směrem k několika hodinovému zpoždění, ale to nás v tuto chvíli ještě netrápí) téměř nemluvný – za to však příjemně usměvavý -  pán menšího vzrůstu v podivném modelu. Téměř okamžitě po zahájení jízdy se na několika autobusových obrazovkách rozezvučí otřesný blok asi těch nejprimitivnějších ukrajinských estrád, který se v následujících chvílích bude opakovat v neúnavné smyčce – poprvé a naposledy děkuji komusi nahoru, že jsem prozatím ukrajinštinou neposkvrněna a mé základy ruštiny jsou chatrné. Krom obvyklé nabídky teplých nápojů se objevuje ještě káva vylepšená o koňak, čehož však raději nevyužijeme.

 

Po necelé hodině jízdy nastává první problém – a jak se ukáže ne zrovna malý. Za podivných zvuků se autobus doplazí na sjezd k benzínce a zaparkuje zde. Vyhlašuje se již druhá přestávka, a tak se neochotně suneme z klimatizovaného autobusu do výhně asfaltové silnice. Zprvu krátká pausa se protáhne na čtyřhodinové posedávání na obrubníku před benzínkou, popíjení ledového piva ve snaze se alespoň trochu osvěžit a pozorování několika SOS vozů, jejichž osádka se zprvu bezvýsledně a beznadějně snažila umožnit nám pokračování v cestě.

 

Kolem páté se konečně opět líně rozezvučel zvuk našeho motoru a my mohli se značnou úlevou pokračovat v sotva započnuté jízdě. Mnozí vzali za vděk nápojovou nabídku a začala se ve velkém popíjet káva s koňakem bez kávy. Spolu s únavou z čekání v horkém počasí způsobila nezadržitelný spánek, který byl přerušen až prudkým zastavením.

Žádné komentáře
 
Kdybychom mohli odpustit za to, co se nám stalo. Kdybychom mohli odpustit za to, co jsme my provedli druhým.Kdybychom mohli opustit a nechat tak všechny své příběhy. O tom, že jsme padouši nebo oběti...