In heaven, everything is fine...

„The only real voyage of discovery consists not in seeking new landscapes, but in having new eyes."

Ukrajina

DEN DRUHÝ

ČÁST PRVNÍ

Prudké trhnutí autobusu probudilo  všech několik málo šťastlivců, kteří dokázali upadnout do spánku, i přes neúnavné opakování hlasitých estrádách. Další porucha? Kolik může být jen hodin? A kde to jsme? Po zoorientování se v nečekané situaci jsme zjistili, že jsme dorazili na polské hranice se čtyřhodinovým zpoždění (totiž ve 2.15 ráno). Před náma stojící tři autobusy dávaly tušit, že tady by konečně vše mohlo proběhnout hladce a bez zbytečného čekání, což se ovšem opět ukázalo jako chyba. Kolegové cestovatelé byli sice odbaveni během necelých dvou hodin, jenže náš ukrajinský dopravní prostředek pravděpodobně poslké celníky zrovna neohromil, a tak nám nezbylo nic jiného než...čekat. Na náladě nám nepřidala ani smečka divokých psů potulujících se krvalečně kolem v nebezpečné blízkosti. Kdo mohl, pokusil se znovu usnout, ti méně úspěšní pak trávili čas  zkoumáním, jestli nás přes hranice nakonec přeci jen pustí  a vyrovnáváním se s faktem, že v dohledné době nepustí. Úderem desáté hodiny ranní se situace konečně obrátila a my byli vzati na milost a poprvé mohli nohou vstoupit na ukrajinskou půdu, čehož jsme s dětinským potěšíním okamžitě využili. Když jsme se po několika nekonečných hodinách konečně rozjeli, sebralo nám úsměv s tváře pro změnu nepochopitelné chování řidičů, kteří se rozhodli po deseti minutách jízdy pro další přestávku. Úlek, že nás postihla opět porucha byl naštěstí mylný a my se konečně rozjeli k cíli bez problémů (dvojité zastavení policisty budiž přičtěno snaze kormidelníků alespoň trochu umazat šílené zpoždění).
Žádné komentáře
 
Kdybychom mohli odpustit za to, co se nám stalo. Kdybychom mohli odpustit za to, co jsme my provedli druhým.Kdybychom mohli opustit a nechat tak všechny své příběhy. O tom, že jsme padouši nebo oběti...