In heaven, everything is fine...

„The only real voyage of discovery consists not in seeking new landscapes, but in having new eyes."

Texty

Peklo je to, z čeho si ho uděláme

Další večer utopený v lihu. Jsem kdesi…vlastně ani nevím kde. Vidím pouze více či méně rozmazané šmouhy. Sedím u stolu, jednou rukou si podepírám hlavu, tou druhou k sobě tisknu láhev s bůhvíčím. Můj strašák mě zase dohnal, že mu to ale trvalo.
   Jedna ze šmouh se začne pomalu přibližovat, chytne mě za rameno. ,, Pojď, odvedu tě domů. Máš toho dost.“, tiše ke mně promlouvá. ,, Sakra, jak můžeš vědět, že toho mám dost?! Ne! Nejdu domů. Nech mě!“, odstrčím šmouhu, popadnu flašku a odpotácím se ven. Prší. Dovnitř se už ale nevrátím, raději zmoknu.
   Mám pocit, že déšť ze mě smyje všechny dnešní hříchy. Každá kapička má zásluhu na mém vykoupení. Ani nevím, kam jdu…prostě pořád dál. Dál za svým hloupým snem. Dál po dálnici mířící rovnou do pekla. Jistě, po cestě jsou sem tam nějaké sjezdy, jenže nevím, jak to pří mé stále se zvyšující rychlosti stihnu.
   V zádech mě nepříjemně mrazí…cítím na sobě něčí pohled. Raz, dva, tři. Prudce se otočím a…nic. Další z výplodů mého lihem ovlivněného mozku. Pokračuji rovně. Teda rovně jak je to můj stav dovoluje. Toho podivného mrazení se však nemohu zbavit. Přestává pršet. Tisknu k sobě láhev s bůhvíčím ještě silněji. Já…prostě vím, že mě někdo sleduje. Znovu se otočím. Znovu nic. Kloužu pohledem po ztemnělé ulici a najednou to uvidím. Ačkoliv jsem úplně sama na zem dopadají dva stíny. Rozeběhnu se k nejbližšímu paneláku, rozrazím dveře. ,,Mě nedostaneš, ty šmejde!“ Beru schody po dvou. Páté, sedmé, dvanácté patro, vchod na střechu. Otevřu, narazí do mě prudký poryv větru. Ztratím rovnováhu a těžce dopadnu na zem. Jen taktak zachráním láhev s bůhvíčím. Je blízko, cítím to, ale kde?! Vyškrábu se na nohy. Tamhle! Něco se pohlo! Plížím se tím směrem s úmyslem použít flašku jako zbraň. Ještě kousek. Hlava mi třeští, kolena se podlamují. Pár kroků. Je tam. Dokážu to! Musím! Rozhodnu se pro moment překvapení. Připravuji se ke skoku. Majznu ho po hlavě a budu mít klid. Pak půjdu domů, udělám si kafe, napustím horkou vanu, vyspím se…Ještě si mě nevšimnul.
   Uchopím skleněné hrdlo, co nejpevněji dokážu. Deset, devět – rozeběhnu se. Osm, sedm – skočím. Šest, pět – ve vzduchu máchnu vší silou směrem k místu, kde by měl mít ten hajzl hlavu. Nic. Rána do prázdna. Čtyři, tři – neodhadla jsem vzdálenost, propadám se do hlubiny. Dva, jedna – na poslední chvíli mě zachytí něčí silné paže. Láhev s bůhvíčím však nezachrání, dopadá na zem a nenávratně se rozletí na tisíce střepů a střípků. Když se po chvíli vzpamatuji otočím se.
   Ze tmy vychází úzká bledá tvář, ze které mě pozorují dvě tmavé, dávno vyhaslé a mírně propadlé oči ohraničené temnými kruhy. Umaštěné černé vlasy mu padají do čela, na hranaté bradě raší řídké strniště. Ústa pokřivena – snad v úsměv – se ani nepohnula. Na sobě má nahrubo pletený hnědý svetr, špinavé vytahané tričko – kdysi možná bílé, potrhané plandavé džíny, na nohou těžké okované boty. Je vysoký, vychrtlý, působí přízračným dojmem. Znám ho. Znám ho od nepaměti. Je to anděl. MŮJ anděl.
   ,,Bála jsem se.“, prohodím směrem k němu na omluvu. Nevypadá, že by mu mé chování nějak vadilo. Alespoň to tedy dokáže dobře skrýt. Uvědomím si, že stojím proklatě blízko okraji střechy. Desítky metrů pode mnou si město žije svým životem. Hlavou mi probleskne myšlenka udělat něco překvapivého, ale záhy ji zavrhnu. Mám ještě čas. Moře času. Poodstoupila jsem od okraje. ,,Chtěl bys vědět, proč jsem teď tady?“, bezhlesně přikývl. ,,Protože mezi ně…“, rozmáchla jsem rukou směrem k domům, z nichž mihotavě zářily stovky světel, světýlek a záblesků. ,,…mezi ně já nikdy patřit nebudu! Jednou jsem se o to i pokoušela. Začala jsem žít podle pravidel, norem, zákonů. Oblékala jsem se podle posledních trendů, nakupovala v supermarketu, poslouchala nikoho a nic neurážející spotřební ,,umělce“. Spát jsem chodila před desátou (a to výhradně do své postele), přestala jsem jezdit na černo, respektovala jsem přání své nevlastní matky. Přecházela jsem ulici po přechodu a pouze na zelenou. Nekreslila jsem protestní plakáty, nevyvolávala rvačky a ani se do nich nezapojovala. Jistě, pokud bych v tom setrvala, dožila bych se osmdesáti. Zemřela bych doma, ve své posteli obklopená fotkami svých drahých, kteří mě opustili – zapomenutá, neúplná, svázaná. S pocitem, že jsem svůj život promarnila, že jsem nevyužila všechny možnosti, že zbylo tolik snů, které jsme si nesplnila. NE! Tohle totiž chtějí. Stádo poslušných otupělých oveček. Řád, řád, řád. Přesně tohle ti lidé chtějí. Divadlo. Osvětlený billboard uprostřed pekla. Přesně tohle chtějí. Ta parta zabedněnců…neschopných a ubohých ctitelů karnevalů. Ale ať si to hrají beze mě. Rozumíš? Nikdy mezi ně nebudu patřit. Nikdy jim nebudu rovna.“, jsem najednou až podivuhodně klidná…možná mi právě došlo, že opustit to, bude snazší, než to žít. Opět se rozprší. ,, Můžeš mě prosím chytnout za ruku?“, anděl na mě pohlédne, pousměje se a pevně mě uchopí. Soustředím se na každičkou kapičku, jež na mne dopadá. Kdesi v hloubce pod námi projede automobil.
   ,,Víš čemu věřím?“, podívala jsem se na anděla. Pohled má upřený kamsi do dálky. Nečekám, že bych od něj dostala odpověď – nikdy jsme ji nedostala. ,, Věřím, že někde tam je místo. Místo, kde jsou si všichni rovni, kde neexistují žádné zákony. Nic, co by mě omezovalo nebo nutilo k něčemu, co nechci. Místo bez všech těch věcí, co se mi snaží dostat do mozku a manipulovat se mnou. Místo, kde nezáleží na tom kým jsem a koho vyznávám. Místo, kde můžu činit naprosto svobodný rozhodnutí a nebudu za to trestána. Místo, kde nikdo nemá nic a přitom má všechno. Jasně, je to naprostá utopie, ale já tomu věřím. A taky vím, že jenom tam můžu být šťastná.“ Začínala jsem být promočená až na kůži. Na anděla ani nekáplo.
 ,, Občas je mi z toho všeho hrozně smutno. Všichni se ohánějí rovností a přitom se drtivá většina z nich cítí nadřazená. Všechno to jsou lži. Nikdo z nich nepřizná, že by se mu mohl rovnat třeba člověk závislý na drogách. Je přesvědčen o tom, že mu někdo takový nesahá ani po kotníky, ale přitom jediný rozdíl mezi nimi je v rozhodnutí.Všichni jsou si rovni. Pouze si to nechtějí/nedokáží/neumějí připustit“
   ,, Myslíš, že jsem blázen, žejo? Já se tak necítím. Prostě sem jenom nepatřím. Možná je tohle všechno jen z pocitu nepochopení a touhy po pochopení a zároveň vědomím, že mi ho nikdo nemůže poskytnout. Nemám žádné sny, velké cíle čí ušlechtilé plány. Nechci již nikomu nic dokazovat a nejmíň ze všeho sama sobě.“ Teď jsme se dívali jeden druhému do očí, pořád mě ještě držel za ruku. Spatřila jsem slzu, razila si tiše cestu jeho ztrhanou tváří, pomaličku se dostala až na okraj obličeje. Na chvíli se zastavila, jakoby se rozmýšlela, jestli spadnout nebo zůstat. Spadla. Anděl se ke mně přitiskl, co nejpevněji to jen šlo. Nyní jsme stáli na samém okraji střechy oba. Poklidně jsem přemýšlela kolikpak pekel jsem asi přežila. Nejspíš o nic víc než kdokoliv jiný, ale jsou moje a pamatuji si je. Mám strach. Strach, že mi bude chybět vůně kávy okamžik po zalití, paprsky slunce pronikající skrze zatažené žaluzie, tichý, studený a potemnělý pokoj těsně před usnutím, vítr ve vlasech a všechny ty ostatní maličkosti, které bych si normálně ani neuvědomila.“, cítila jsem jeho dech na krku. ,,Jsem ráda, že jsi tady se mnou právě ty.“, zhluboka jsem se nadechla, uvědomila jsem si, že se usmívám. ,, Někdy mám pocit, že se všechno pořád dokola opakuje – o nic lepší nebo horší než to předchozí. Pouze další v nekonečné řadě. Nula plus nula. Nejdál kam se lze odsud dostat. Odsud až do nikam. Chci se zbavit i těch nejposlednějších zbytečků lidství, zaplnit samu sebe skrz naskrz radostí. Teď a tady, dneska, v noci. Sama sebe a definitivně jsem. Věřit čemukoliv, ovšem za předpokladu, že je to neuvěřitelné. Smát se, křičet, plakat, skákat, létat. Zas a znova. Zas a znova. Zas a znova. V nekonečném koloběhu stále nových a nových šílenství. Bez sebe hrůzou ze smrti a přitom zoufale lhostejná k životu.“, nejsem si jistá, jestli mě anděl ještě vnímá, vypadá duchem nepřítomen, ale mně to nevadí. Zadívala jsem se na oblohu. Nechala vítr, ať si pohrává s mými vlasy a jemně mě hladí po tváři. ,,Podívej! Tamhle…padá hvězda. Něco si přej!“ Deset, devět – zavřela jsem oči. Osm, sedm – odrazila jsem se. Šest, pět – letím jim vstříc, zařadit se mezi ně. Čtyři, tři – dvanáct pater ubíhá proklatě rychle. Možná jsme nemě-… i když teď už je to jedno. Dva, jedna – poslední úsměv a ….
Pootevřu oči, vidím pouze více či méně rozmazané šmouhy. Sedím u stolu, jednou rukou si podepírám hlavu, tou druhou k sobě tisknu láhev s bůhvíčím. Můj strašák mě zase dohnal, že mu to ale trvalo.
   Jedna ze šmouh se začne pomalu přibližovat, chytne mě za rameno. ,, Pojď, odvedu tě domů. Máš toho dost.“, tiše ke mně promlouvá. ,, Sakra, jak můžeš vědět, že toho mám dost?! Ne! Nejdu domů. Nech mě!“, odstrčím šmouhu, popadnu flašku a odpotácím se ven. Prší…
Poslední komentáře
05.08.2008 22:15:27: Teda...to je ta největší, Kovi!Děkujusmiley${1}
24.07.2008 22:16:22: Paf, přečetl jsem to až dokonce bez přeskakování smiley${1}, stačí to jako pochvala?
 
Kdybychom mohli odpustit za to, co se nám stalo. Kdybychom mohli odpustit za to, co jsme my provedli druhým.Kdybychom mohli opustit a nechat tak všechny své příběhy. O tom, že jsme padouši nebo oběti...