In heaven, everything is fine...

„The only real voyage of discovery consists not in seeking new landscapes, but in having new eyes."

Texty

DOBRÝ, ZLÝ A KRÁLOVNA

Odcházím od staré nádražní haly, která tu již  stojí oprýskaná a pokřivená bůhví jak dlouho...od té, jež vypadá i po těch dvou letech, co jsem tu byla naposledy, úplně stejně, snad jí jen přibylo pár jizev a šrámů, stejně jako nám. Odcházím a nechávám tě sedět na schodech vedoucích odnikud nikam, tak jako tenkrát. Odcházím a vím, že se nesmím otočit, protože náš příběh už se svého konce kdysi dočkal a na pokračování nikdo z nás nevěří.

 

"Počkej! Zůstaň tady..."

 

Nejspíš jsem na tahle slova celou tu nekonečně dlouhou dobu pár kroků od tebe čekala. Hlavou mi proběhne všechno to, co bylo. Ve vteřině. V nepatrném okamžiku. Jdu však pořád dál s hlavou skloněnou, pozorující líně ubíhající štěrkovou cestu pode mnou, jen ruku lehce zvednu k pozdravu. Dávno jsme již někým jiným.

 

"Myslím to vážně, zůstaň."

 

Přemýšlím, kolik času jen uplynulo. Zdá se to jako celá věčnost, jakoby se to všechno již ani netýkalo nás, ale jen někoho nám důvěrně známého. Cítím takovou tu hořkosladkou melancholii, kdy vzpomínáte na něco krásného, ale zároveň nechcete, aby se to všechno opakovalo ze strachu, že by to nebylo ani zdaleka takové, jaké si to pamatujete. Dávno jsme již někým jiným…a nebo možná taky ne. Otočím se.

 

„Myslíš, že…“

„Řekla bych, že jo.“

„Ale co když…“

„Neboj se.“

 

Slunečné ráno provoněné létem a životem. Takové to ráno, kdy cítíte naději. Takové to ráno, kdy věříte, že dokážete cokoliv, že nic není nemožné. A my ležíme na schodech vedoucích odnikud nikam, jen kousek od staré nádražní haly, která již nepůsobí tak smutně, sklíčeně a konečně jako včera. V hlavě mám prázdno. Příjemné, hřejivé a netíživé prázdno. Právě teď záleží jen a pouze na tomto okamžiku. Odkudsi zdálky se sem tam ozve zvuk zrovna projíždějícího auta. Koleje se místy vynořují a za chvíli zase mizí ve vysoké trávě jakoby nikdy ani nebyly.

 

…..

 

Ležíme na schodech těsně vedle sebe a mlčíme. Všechno podstatné se vznáší ve vzduchu nad námi a slova by jen všechno zkazila, stejně jako pokaždé.  A jak tak ležíme a mlčíme, cítím, jak se mi gumová rohožka zarývá do zad. Cítím, jak se do každičké části mého tělo opírají paprsky ranního slunce ve snaze dokázat, jakou mají sílu. Cítím volnost a nepopsatelný pocit lehkosti, který se objeví vždy jen v tvé přítomnosti. A i přesto, že jsi potichu, cítím, že mi rozumíš.

 

…..

 

Sledujeme modro modrou oblohu a hádáme, co ten který občasný mrak asi představuje. Neptám se tě na tvůj život. A ty se nestaráš o ten můj. Hendrix s hořící kytarou. Stařec, který vyhrál souboj s mořem. Slunečnice od Van Gogha.  Nejsem si jistá, jestli uplynuly minuty nebo hodiny. Ostatně na tom přeci nezáleží. Nic se nestalo a totéž se dělo nedělo dál. Dávno jsme již někým jiným. Ale bylo krásné vrátit se na chvíli v čase…

 

 

Žádné komentáře
 
Kdybychom mohli odpustit za to, co se nám stalo. Kdybychom mohli odpustit za to, co jsme my provedli druhým.Kdybychom mohli opustit a nechat tak všechny své příběhy. O tom, že jsme padouši nebo oběti...