In heaven, everything is fine...

„The only real voyage of discovery consists not in seeking new landscapes, but in having new eyes."

POPart

BUDOUCNOST

Z dnešního dne nakonec zůstane to, co zůstalo ze včerejška a co zůstane ze zítřka – neukojitelná nezměrná touha být stále týž a jiný.

Stála opřená o zašedlou zeď. Kdysi snad bílou nebo možná stále stejnou. Kouřila svou první poslední cigaretu a čekala na něj. Do uší jí hráli New Order. S lehkým…snad až nadřazeným pošklebkem na tváři pozorovala lidi chodící kolem. Bylo jí těžko, protože věděla, že dělá chybu. Velkou. Už zase. Zahlédla ho. Nezměnil se. Ona ostatně také ne. Došel až k ní. Nic neřekl, jen se usmál. Šli na Letnou, kde stojí za to být někdy sám. Nebo s někým. Být tam nahlas. Nebo úplně potichu. Stáli nahoře a dívali se na prahu. Jako už nesčetněkrát. Zůstala stejná – hlučné, špinavé a oprýskané město. Přitáhl ji k sobě a chtěl políbit. Odstrčila ho.

„Víš, zrovna mi to někde nevyšlo – ostrý krach osudovýho vztahu.“ Tak to řekla.

„Osudovej je snad ale každej vztah, ne? Alespoň v první minutě.“

„Asi jo, ale tenhle byl prostě nejosudovější. Ta minuta nebyla jedna, bylo jich alespoň deset.“

„ Ale to je pořád míň než třeba hodina.“

„Jo, to je.“

Už se nebránila. Líbilo se jí, když se jí dotýkal. Když ji líbal pod levým uchem. Když cítila jeho horký dech na své kůži. A pak jí to řekl. Vypálil bez intra jako ostrý punkový song. Tři akordy. Pocit naplno. Nahlas.

„Přemýšlím, jaký by to bylo, kdybychom se spolu vyspali.“

„Trochu hustý, ne?“

„Trochu upřímný.“

„Jdeš na to nějak ostře.“

„To já ne.“

„A kdo teda?“

„Ty.“

Ani nevěděla, jak se tam z Letný dostali. Sladká slova. Horká těla. Rychlý dech. Milovali se. A pak ještě dvakrát.

And we are changing our ways

Taking different roads

Then love, love will ter us apart again.

Šeptal jí to do ucha a ona věděla, že ho miluje. Už zase. Ještě pořád. Osudově. Nejosudověji. Ne deset minut. Ne hodinu. Dva roky. Taky věděla, že za chvíli odejde. Nic se nezmění. Objal ji. Opět ho hladila ve vlasech. Opět ji na břiše šimraly jeho vousy. Opět byl její…jenom její. Opět opakoval, že je to navždy. Opět mu nevěřila.

Teď sedím na střeše. A na nic nemyslím. Piju pálivé cosi a kouřím první poslední cigaretu. Je co oslavovat. Je s čím se loučit. See you, la petite mort. See you, Prague. See you, somewhere, somehow.

Inspirated by Jarolsav Rudiš

Žádné komentáře
 
Kdybychom mohli odpustit za to, co se nám stalo. Kdybychom mohli odpustit za to, co jsme my provedli druhým.Kdybychom mohli opustit a nechat tak všechny své příběhy. O tom, že jsme padouši nebo oběti...