In heaven, everything is fine...

„The only real voyage of discovery consists not in seeking new landscapes, but in having new eyes."

Čeština

Rozhovor s....

VLADIMÍREM HREBEŇÁKEM
UČITELEM CHODOVSKÉ ZUŠ

Kdybyste se měl někomu představit maximálně pěti větami, jak by to bylo?

 

Vlado Hrebeňák. Pouze jménem. Nijak víc bych se nepředstavoval. Já mám totiž takové zkušenosti, že když se s někým navzájem představujeme, já to okamžitě zapomenu. Kdybych potkal úplně neznámého člověka a on by se mi představil, prvně zhodnotím, jestli je nutné si ho pamatovat, protože ho pravděpodobně nikdy v životě neuvidím. Je to dost častý případ, takže v podstatě není důvod si ho pamatovat. A taky si ho nepamatuji. Pokud se náhodou stane, že ho potkám ještě jednou, omluvím se mu, že jsem si ho bohužel nezapamatoval a někdy mu to i takhle zdůvodním a vysvětlím.

 

Kde berete nápady pro práci v ZUŠ?

 

Pokud jde o nějaké konkrétní téma, tak to se dá vždy bohatě rozvést. To znamená, když vezmeme téma louky ( pozn. aut. v roce 2005 byla v prostorách ZUŠ Chodov instalovaná výstava s názvem Život na louce) , má spousty podob. Louka jsou barvy, louka jsou struktury, louka jsou rostliny, živočichové, světlo, stín. Louka může být plastická, louka může být kopec, louka může být rovná, mokrá, suchá. Louka může být třeba i hřiště nebo pastvina pro dobytek a už tam máme ten dobytek. Takhle se to prostě rozvíjí a v případě, že se na takovém námětu pracuje, dost často se stává, že člověk na ten nápad přijde okamžitě třeba i  v souvislosti  s prací těch dětí. Někdy děti sami přijdou s nějakým nápadem a já se nebráním využít toho. Neříkám si Já na to nepřišel, přijmu ho. Není to tak, že bych přišel do školy a okamžitě něco vymyslel, to bohužel nejde. Všemu předchází docela složitá příprava, i když ne vždycky to je podmíněné tím, že se to musí napsat, ale člověk si musí spoustu věcí promyslet. Když to náhodou nezvládnu nebo nestihnu, je ta práce opravdu ,, báječná“ . Nemůžu přijít za pět šest do školy (pozn. aut. pondělní skupina začíná v 18:00)  a něco vám tady předvádět. Musím to mít už předem promyšlené. Ty nápady jsou podloženy tvrdou prací. Nelze čekat, že mne něco osvítí. Může se to stát, ale nedá se z toho těžit trvale.

 

Uvažoval jste někdy o změně povolání? Například kvůli nezvladatelnosti některých žáků?

 

Myslím si, že to nebylo tak úplně, že bych chtěl změnit povolání, ale měl jsem často nutkání ,,vystřelit některé jedince na Měsíc“ ( pozn. aut. v roce 2003 se objevily problémy spojené s chováním některých žáků, což  vedlo k  instalaci kamery zaznamenávající inkriminovanou skupinku). Ale to k téhle profesi asi patří. Musí se s tím počítat a já to spíš beru jako vlastní selhání. Pokud ta skupina nefunguje z jakýchkoliv důvodů, ať už to je moje vina nebo to je nešťastná skladba té skupiny, neberu to tak, že jsou ty děti ,,zmetci“, které musím zlikvidovat a měnit zaměstnání. Spíš to opravdu beru jako vlastní selhání i v tom smyslu, že ,jak jsem mluvil o té přípravě, člověk se musí opravdu důkladně připravit, a pak se částečně eliminuje tenhle problém, aby nedocházelo k selháním a k nespolupráci skupiny. Ono to tak i funguje. Jsou skupiny, které jsou výkonné a spolupracují, a pak jsou skupiny, které člověk do všeho musí opravdu tlačit nebo přesvědčovat. Pak je to určité zklamání z toho vztahu a výsledku. Avšak za ta léta, co učím, se mi nestalo, že bych měl potřebu měnit zaměstnání. To, že bych třeba někdy měl chuť změnit zaměstnavatele, to se mi stává, ale to jsou určité věci, které se stávají v každém zaměstnání. Člověk to prostě rozchodí. Nikdy jsem, ale neuvažoval o tom, že bych dělal cokoliv jiného.

 

Na kterou věc jste ve svém pracovním životě nejvíc hrdý? Co považujete za největší úspěch?

 

Já například výstavy ani úspěšné přihlášky žáků nepovažuji za svůj úspěch. Věřím, že se na tom podílím zčásti také, pokud se dopracuje žák tak daleko, že je přijatý na jakoukoliv uměleckou školu, čím prestižnější, tím samozřejmě lepší pocit, chápu to však především jako zásluhu toho žáka, protože on chce. Chce to dělat, baví ho to a nepodcení přípravu. Pokud byl ve spolupráci se mnou schopen se na to úspěšně připravit, je to částečně také má zásluha. Nějaký největší úspěch to nelze říct, protože i sebemenší výstava, která má úspěch, alespoň i v tom, že ty děti z toho mají dobrý pocit, tak i takovýto úspěch potěší. Moje snaha je v podstatě abychom se takto prezentovali. A také je to skvělý pocit, když člověk vidí reakci žáků a také ohlasy na výstavu, pak si může říct, že je to něco s čím jsme pokročili dál. Myslím si, že každá výstava by se měla rovnat objevu něčeho nového, takovému kroku dopředu. I takovéto drobnosti potěší.

 

Když vidíte, že někteří žáci jsou zde pouze, řekněme, z donucení svých rodičů, myslíte si, že je dobře, takhle je přihlásit a čekat, že je to třeba začne bavit?

 

Samozřejmě, že to není dobře! Asi nikdy není dobře, aby dělal člověk něco z donucení. Myslím, že ani není dobře, když člověk chodí z donucení na šachtu. Pokud ho to alespoň trošku nebaví, tak to je bez významu. To je stejný jako kdybych sem chodil učit z jiných důvodů než, protože mě to baví. Samozřejmě člověk vycítí, že ten žák sem chodí z donucení. Nebo jsou i případy, kdy je žák opravdu nadaný a nebaví ho to, což je zvláštní situace, ale stává se to. Logicky se mi pracuje lépe s žáky, jež to baví a chodí sem bez toho, aby je nutili rodiče. Často to funguje tak, že někteří rodiče sem dají děti bez toho, aby měly nějaké nadání, jenom si to o nich myslí, a tehdy jde hlavně o to, aby ty děti někam dospěly, něco se naučily. Ale v podstatě já tomu říkám, že si u nás chtějí nechat potvrdit genialitu toho svého potomka. Oni řeknou ,, Opravdu je nadaný. Opravdu je šikovný.“ , často ani nechápou po kom. Pak je na místě, že pokud ti rodiče, nechápou po kom, tak ani nebyl důvod k tomu, abych to dokázal posoudit. Práce s dětmi, kteří jsou tady z donucení, ta je vždycky nejhorší.

 

Přemýšlel jste někdy, že byste se mohl živit  výrobou kytar? (pozn. aut. pan Hrebeňák vyrábí na zakázku špičkové elektrické kytary)

 

Ne. To byla ze začátku taková euforie, kdy jsem jako student střední školy začal hrát na akustickou kytaru, a jelikož byla doba, kdy nestačilo zajít do obchodu a koupit si nějaký hudební nástroj, byl to obrovský problém. Tak mě napadla myšlenka, že bych si tu kytaru vyrobil sám. K čemuž došlo. V materiálních podmínkách, co tehdy byly, působí tento nástroj v mých dnešních očích značně komicky, ale všichni kamarádi mi ho strašně obdivovali a dospělo to tak daleko, že abych ten svůj vlastní dojem z prvního nástroje napravil, začal jsem vyrábět další a další a další, při čemž jsem ty předchozí vždy ničil. Když už jsem byl takhle u páté kytary, jež všechny ostatní převyšovala, vypadala tak věrohodně, že o ni projevili někteří lidé zájem, ale nikdy jsem neměl chuť ani cukání, že bych se tím živil. Samozřejmě s tou muzikou to dopadlo tak, že mě víc bavilo vyrábět nástroje než hraní, a pak už na hudbu nezbyl čas. Dospělo to do takového stadia, že to mám dodnes jako koníčka a ,,jen“ mě to těší.

 

Napadlo Vás někdy, že byste udělal výstavu pouze svých prací? Přemýšlel jste někdy o prodeji svých děl?

 

Napadnout mě to mohlo, ale nikdy jsem to neudělal a ani jsem to nechtěl udělat. Spíš mě napadlo v souvislosti s těmi kytarami, že bych udělal výstavu vlastních nástrojů, protože jsem se tím zabýval i z takových důvodů, že jsem nikdy nevyrobil dva stejné nástroje. V podstatě co kus, to originál. Ale narazil jsem na problém, že bych si ty nástroje musel různě sehnat nebo propůjčit, což je složité, takže bych je po večerech musel vyrábět, abych si tu výstavu udělal prostě jenom ze svých nástrojů, a jelikož to mám jenom jako koníčka ve svých volných chvílích, byla by to hrůza, i když bavilo by mě to. Ale zase nebavilo by mě vyrábět ty nástroje, jakože bych se tím živil. No, a pokud jde o výstavu mých výtvarných prací. Ne, že bych se bál, ale nikdy jsem nepociťoval potřebu se takhle prezentovat. Spíš tedy přes ty žáky.

 

Směřoval jste své děti, aby se již odmala věnovaly hudbě?

 

Samozřejmě nebylo to nějaké směřování nebo nucení. U Hanky to bylo tak, že už automaticky, jelikož je starší, začala chodit do hudebky a výtvarky. Bývá to tak, že si děti sami zvolí nástroj, na který chtějí hrát. U ní to byly housle a vytrvala u toho. To byl případ, kdy jsme ji do toho nemuseli naprosto vůbec nutit. Chtěla hrát sama, bavilo jí to a dodnes ji to baví. U Honzi to bylo tak, že jsem chtěl, aby pokračoval v Hančiných stopách, ovšem on hrál s takovým odporem, že jsem to vzdal. Jelikož ale vyrůstal v prostředí, kde se hudbě nevyhne a nějak ho to poznamenat musí, tak se v devítce začal sám věnovat kytaře. Takže to také nebylo žádné nucení, v podstatě jsme ho v tom jenom podpořili. A díky mému přispění to byla zrovna kytara. To byla výhoda pro něj i pro nás, protože to v podstatě nic nestálo.

 

Co říká Vaše žena na to, že netrávíte s rodinou díky svému zaměstnání tolik času? (pozn. aut. v rámci oboru fotografování jezdí mnohdy pan učitel s žáky pracovat i o víkendech)

 

My to máme tak, že má žena dělá v podstatě stejnou profesi, pouze jiný obor, a často jsme na tom úplně stejně. Hodně volného času také věnuje své práci. My se navzájem podporujeme a pomáháme si, chápeme se. Jinak než takhle to prostě nejde. Nevadí jí to ani z toho důvodu, že někam vyrazíme o víkendu s focením autem a je to v podstatě na moje náklady. Nemám žádné firemní auto, je to mé soukromé a benzín mi nikdo neproplácí. Za ta léta, co to takhle dělám, jsme nikdy neřešili problém s tímto spojený. Nikdy mi žena neřekla, že by ji to vadilo, protože to takhle děláme vlastně oboustranně. Možná kdybych měl za manželku někoho jiného, kdo má jinou profesi, tak by to problém asi byl. Takhle přijdeme domů, oba si začneme na své hodiny něco připravovat a všechno je v pohodě.

 

Jak byste tento rozhovor ukončil?

 

Myslím, že nejlepší by bylo tečkou.
Žádné komentáře
 
Kdybychom mohli odpustit za to, co se nám stalo. Kdybychom mohli odpustit za to, co jsme my provedli druhým.Kdybychom mohli opustit a nechat tak všechny své příběhy. O tom, že jsme padouši nebo oběti...