In heaven, everything is fine...

„The only real voyage of discovery consists not in seeking new landscapes, but in having new eyes."

Čeština

KDOPAK BY SE PEKLA BÁL? aneb děje se další nic

„ Peklo je místo bez božstev či Buddhy, takže pro Japonce, kteří v bohy moc nevěří, to není zas takový rozdíl.“


Takeši. Júzó. Nobutar. Tři přátelé z dětství, kteří se od jisté tragické události několik desítek/stovek (i když záleží vůbec na čase?) let neviděli, se opět setkají. Na první pohled lehce banální zápletka. Po pár stránkách lehce nadprůměrná kniha. To by si ovšem oni tři muži nesměli dát setkání v pekle. To by ovšem nesměl být Cucuio takovým bezvěrcem a brilantním vypravěčem. A hlavně by nesměl dokázat vygradovat děj až do pompézního téměř surrealistického finále.

 

Cucuiho peklo je děsivě podobné reálnému světu. Zemřelí mohou chodit do kavárny, kde je obslouží starý známý číšník. Zemřelí mohou nasednout do vlaku a odjet si kamkoliv – peníze nehrají roli, neboť co by s nimi dělal člověk v pekle? Zemřelí se mohou setkat se svými známými (a vůbec nezáleží na tom, jestli jsou také mrtví nebo ne). V Cucuiho pekle skončí bez výjimky všichni. Nezáleží ani na tom, co jste udělali či neudělali. Neubráníte se. I když vy se přeci ani ubránit nechcete. Nač taky? Vždyť peklo má hned několik výhod – můžete si libovolně cestovat časem, všechna zranění a tělesné handicapy jsou pryč, nemusíte se bát žádné nemoci, zlodějů…

 

Avšak Cucui nám tento přepych nevěnuje jen tak. Svlékne naši duši donaha a vystaví ji všem na obdiv. Stačí jediná myšlenka a víte o komkoliv cokoliv. Stačí jediná myšlenka a kdokoliv ví cokoliv o vás. Neubráníte se. I když vy se přeci ani ubránit nechcete. Nač taky? Nic necítíte. Nemáte sny, přání, velké emoce.Nikomu neublížíte. Nikdo neublíží vám.

 

Musíte být neustále na pozoru, neboť vše je propojeno. Nikdy nevíte, kdo se objeví za nejbližším rohem. Nikdy nevíte, kdy můžete být vystaveni konfrontaci s následky svých chybných rozhodnutí. Nikdy přesně nevíte a ani nezjistíte, jaký smysl peklo má. Cucui vás do něj pohodí a bez jediné nápovědy nebo sebemenšího náznaku vás nechá sžírat se otázkami. Neubráníte se. I když vy se přeci ani ubránit nechcete. Nač taky? Vždyť peklo není o nic absurdnější než skutečný život.

 

Kousek po kousku je vám odkryt příběh každého, koho potkáte. Protože každý má právo na svůj prostor. Protože každý je jedinečný a má smysl snažit se ho poznat. Příběh umrzlých manželů vás dojme. Při vypravování tří chlapců vám přeběhne mráz po zádech během hymnického opakování. Slovo, které vás napadne jako první ve scéně se ztraceným hercem pod jevištěm, je bezmoc. Když uslyšíte zoufalé výkřiky mučeného mladíka poprvé, sevře se vám žaludek, podruhé již budete trpět s ním. Neubráníte se. I když vy se přeci ani ubránit nechcete. Nač taky? Vždyť je to jen na okamžik. Každá z těch emocí nebude trvat déle než mrknutí. Jste přeci v pekle a když nic jiného alespoň si ukrátíte volnou chvíli.

 

Za kratší či delší dobu dojdete stejně nakonec k jedinému závěru – peklo je přítomno neustále a my si nemůžeme být nikdy jistí, jestli je ten nebo onen skutečně mrtvý. Nemůžeme si být dokonce ani jistí, jestli se nám to celé jenom nezdá. Vždyť hranice mezi spánkem, kómatem a smrtí je pekelně tenká. Neubráníte se. I když vy se přeci ani ubránit nechcete. Nač taky? Vy přeci víte, že smysl (pakliže nějaký vůbec existuje) toho všeho nikdy znát nebudete.

 

Myslím si, že se nám Cucui snažil ukázat skrze to stylové peklo s vlastním letištěm, že opravdové peklo si úspěšně tvoříme z toho našeho skutečného světa. Ostatně nevystavujeme již dávno své nejniternější pocity a myšlenky na internetu, kde si je může kdokoliv prohlédnout? Nehltáme snad peprné a tragické příběhy v médiích bez větších emocí – čistě pro zaplnění času? Nezačíná pomalu (ale jistě) kdekdo toužit po tom co většina, neboť je to přeci o tolik jednodušší? A tím se (alespoň pro mě tedy) vytrácí smysl života. Vždyť žijeme pro své sny a naději, že jednou…jednou se nám třeba vyplní. A tak ano, peklo si nosíme v sobě a není ničím jiným než tím, z čeho si ho uděláme. Ubráním se. I když mnozí se ani ubránit nechtějí. Nač? Protože já se svých snů nevzdám.

 

Žádné komentáře
 
Kdybychom mohli odpustit za to, co se nám stalo. Kdybychom mohli odpustit za to, co jsme my provedli druhým.Kdybychom mohli opustit a nechat tak všechny své příběhy. O tom, že jsme padouši nebo oběti...