In heaven, everything is fine...

„The only real voyage of discovery consists not in seeking new landscapes, but in having new eyes."

Čeština

JÁ VELKÝ KUNDERA

aneb

NESNESITELNÁ LEHKOST ČTENÍ

„ Umění je nepostradatelné, aby člověk byl schopen poznávat a měnit svět – ale nepostradatelné také pro kouzlo, jež je v něm skryto.“

E. Fischer

 

Jak velký význam pro literaturu může být přiřknut autorovi, jenž vědomě a záměrně neumožňuje čtenáři vlastní interpretaci svého díla? Nejsou knihy takového autora pouhým reklamním nosičem jeho jména podceňujícím inteligentního čtenáře a určeným k rychlému výdělku?

Kundera je bezpochyby výborný psavec, který se nebojí (či spíše nebál) vnést do románu něco nového, což dokazuje jeho Žert a úžasně čtivé Směšné lásky, jež nenuceně (a do jisté míry i mrazivě) zobrazují odcizenost a pudovost prodírající se nemilosrdně do vztahů a jimž čas neubral – ba naopak snad i přidal – na aktuálnosti.

 

„Existují dva druhy lidí. Jedni hrají vlastní text a druzí pouze interpretují ten cizí.“

 

Při čtení / sledování filmové verze (s výborným Milošem Kopeckým) povídky Já truchlivý bůh vás dozajisté napadne, co jen musí být Kundera za člověka, když vdechne život takovým postavám. Ovšem postupem času začínáte přemýšlet, nakolik je třeba Adolf nepravdivým? Nakolik je tento svět smyšleným? Není pouze zrcadlem (byť trochu pokřiveným) dnešní společnosti? Není to vše nakonec „pravdivější než pravda“?

 

„ Čím menší město, tím větší má divadlo. A čím větší divadlo, tím větší pitomosti se tam musí hrát, aby se zaplnilo.“

 

Knihu od knihy se – podle mě – Kundera mění především ve výborného obchodníka…či spíše prahne po dalších obětech na oltář svého exhibicionismu a ješitnosti. Ač bych byla ráda, nedokázala jsem si utvořit žádnou vazbu s Tomášem či Terezou, proto mě nemohla zasáhnout jejich smrt. Je to ovšem jiná odtažitost než u Hrabalova Dítěte. Ač bych byla ráda, nedokážu se smířit s Kunderovou hrou na čtenáře, při níž mě prostřednictvím neúnavného vysvětlování dostane, kam potřebuje, proto odmítám číst jeho doslovy. Je to ovšem jiná hra než v dílech Ladislava Fukse.

 

„Dříve než budeme zapomenuti, budeme proměněni v kýč. Kýč je přestupní stanice mezi bytím a zapomenutím.“

 

Na jedné straně tu máme Kunderou pojmenovaný strach, že by po smrti mohl být proměněn v kýč – na straně druhé jeho dílo, které nepokrytě vychází vstříc uspěchané konzumní společnosti. Ostatně jak jinak označit mix zjednodušené filozofie, historie, mělkých postav a sexu v jeho dílech? Kundera ve Francii našel vděčné obecenstvo, které ho snad i korunovala za svého mluvčího či boha – ovšem boha západního kýče.   Rozhodně mu nevyčítám, že se postupem času rozhodl tvořit podle úspěšného rámce svých raných děl, ačkoli mě tím rozhodně neopije ani nenadchne.

 

„ Žít bezpečně je nebezpečné.“

 

Na závěr bych se ráda vrátila k Adolfovi. V jedné věci totiž musím s hrdinou Směšných lásek beze zbytku souhlasit – ano, „život je paradoxní“ a „věci mnohdy dostávají opačný význam, než jsme jim přisuzovali.“. Škoda jen, že nás o jejich významu nenechá Kundera rozhodnout samotné.

Poslední komentáře
24.11.2010 19:09:04: aneb Nesnesitelná lehkost Kundery
 
Kdybychom mohli odpustit za to, co se nám stalo. Kdybychom mohli odpustit za to, co jsme my provedli druhým.Kdybychom mohli opustit a nechat tak všechny své příběhy. O tom, že jsme padouši nebo oběti...