In heaven, everything is fine...

„The only real voyage of discovery consists not in seeking new landscapes, but in having new eyes."

Čeština

Albert Camus - Cizinec

Camus, Albert. Cizinec. Praha: Garamond, 2005. 124 stran

ISBN: 80–86379–94-9

,, Absurdní není člověk jako takový, ani svět jako takový, ale absurdní je vztah člověka k druhému člověku a jeho vztah ke společnosti.“ 

Cizince jsem začala číst bez větších očekávání (pouze proto, že se řadí – stejně jako Sartre – k existencionalismu). O to překvapenější jsem po pár stránkách byla.

V doslovu je tato kniha srovnávaná s Procesem, a i když je Camusova inspirace Kafkou patrná, obě díla jsou, podle mě, značně vzdálená. Meursault si svůj osud zvolil (byl to on a nikdo jiný, kdo se rozhodl obětovat život proto, čemu věřil), kdežto za Josefa K. to udělali jiní. Meursault se sice ze začátku naoko podřídil většině, ale uvnitř zůstal svůj. K. byl od první chvíle k uzoufání průměrný. Osobně mi Cizinec chvílemi připomínal spíše Vianův román Naplivu na vaše hroby. Anderson také nevěděl, kam patří, neztotožnil se s lidskou společností a své hledání sebe sama završil brutální vraždou.

V první části knihy jsem Meursaulta naprosto zavrhla. Nechápala jsem ho a vlastně ani nechtěla. Přišel mi chladný, neschopný jakéhokoliv prožitku, flegmatický, bez názoru…Byl mu jedno kariérní postup (,, ,Jste mladý a já se domnívám, že by vám takový život vyhovoval.´ Řekl jsem, že mi na tom v podstatě nezáleží.“), uzavření manželství a získání přítele, stejně jako smrt jeho matky. Nechal věci plynout, aniž by do nich zasahoval či je hodnotil…jakoby se ho nic z toho, co se děje kolem něj, netýkalo (,, Co je mi do smrti jiných, do lásky k nějaké matce, co je mi do jeho Boha. Do životů, které si lidé vytvářejí, do osudů, které si zvolí…“). Potlačoval svou přirozenost, protože to bylo jednodušší, než se vystavit konfrontaci se společenskými konvencemi. Dělal, co se od něj očekávalo. Nespočetněkrát jsem měla chuť popadnout Meursaulta za ramena, prudce s ním zatřást a zakřičet, že takhle to nelze…že tohle přeci není žádný život!

Hlavní postava se v části druhé naprosto odlišovala. Meursault se postavil za to, čemu věřil a zboural tím všechny normy. Nechci ho obhajovat – ano, zabil…ale v jeho situaci to bylo jediné možné řešení. Dusil v sobě svou podstatu moc dlouho, a tak byl pro něj tento extrémní čin přirozeným vyústěním všeho. Musel se dostat až na samotnou hranu a skočit…musel zabít, aby se vytrhl ze stereotypní společnosti.

,, Když jde člověk pomalu, lehko si užene úpal. Ale když pospíchá a jde rychle, zpotí se a v kostele potom dostane zimnici.“ 

Americký spisovatel Chuck Palahniuk napsal, že špatná rozhodnutí neexistují, protože každá rozhodnutí, jež činíme, jsou správná ve chvíli, kdy je děláme. Ani Meursault nelitoval toho, co udělal. Byl přesvědčený, že se tak mělo stát, proto před soudcem neřekl nic víc, než pravdu – jen a pouze ji…ohlodanou na kost, bez emocí. Nehájil se, nebojoval, nekál se. Předložil fakta a čekal, co z nich vyvodí druzí. Svěřil svůj život do rukou společnosti, kterou opovrhoval. Rozsudek tak nemohl být jiný. Žaloba téměř naprosto opustila od obvinění z vraždy,  Meursaultova vina spočívala v daleko nepřístupnější věci. Ohrožoval těžce budovaný stereotyp. Ohrožoval normy. Ohrožoval společnost, protože ji nebral vážně. Odlišný  názor je špatný. Vše, co se vymyká, je špatné. Každá odlišnost se trestá.

,, Tváří v tvář smrti a absurditě neobstojí žádný argument, žádná autorita, žádná hodnota…“

 Paradoxně právě rozsudek smrti znamenal pro Camusova Cizince dovršení jeho cesty (,, Jako by mě ten prudký hněv očistil od všeho zlého a jako by mě zbavil naděje, já pod tou nocí těžkou hvězdami a znameními se poprvé otvíral netečnosti světa.“). Meursault se mohl odvolat, opět na chvíli předstírat, že půjde s davem a tím si jistojistě zachránit život, ale neučinil tak  (,,Sebou si jistý jsem, a vším jsem si jistý, jsem si jistý svým životem i tou smrtí, která už dlouho čekat nebude. Samozřejmě mám jen tohle.“). A právě tímhle posledním – a vlastně i prvním opravdovým rozhodnutím - si mě získal, i přestože jsem se s jeho světem neztotožnila. Stejně jako Vianův Anderson. Stejně jako Bukowského Belan. Stejně jako Palahniukův Brenson. Stejně jako Dostojevského Dmitrij.

Žádné komentáře
 
Kdybychom mohli odpustit za to, co se nám stalo. Kdybychom mohli odpustit za to, co jsme my provedli druhým.Kdybychom mohli opustit a nechat tak všechny své příběhy. O tom, že jsme padouši nebo oběti...